Žítkovské bohyně

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin nalezneme také velmi silnou tradici lidové magie. Zejména osada, dnes samostatná obec Žítková je odedávna prosnulá místními ženami. Říkalo se jim bohyně.

Využijte možnosti navštívit a prohlédnou si dům, v němž svůj život prožila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová (1905 – 2001). Byla proslulá svým léčitelským a věšteckým uměním, moudrostí a schopností pomoci lidem v nouzi, o čemž svědčí vzpomínky mnohých vděčných návštěvníků.

Její domek je dnes v majetku rodiny Mizerových, která jej nechala s úctou k této význačné ženě zrekonstruovat do podoby, v jaké v něm po celý svůj skromný život žila.

Více informací o možnosti prohlídky Vám sdělíme na recepci hotelu.

Žítková

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin nalezneme také velmi silnou tradici lidové magie. Zejména osada, dnes samostatná obec Žítková a obzvláště pak její část Černé ("Čjerné") je odedávna prosnulá místními ženami. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazývali lidé bohyňováním (naše "kopaničárské" nářečí zná také výraz bohovac a v určitých souvislostech se používá výrazů "čítac", "robic"). Osobně se domnívám že by se tyto ženy měly nazývat spíše vědmy, nikoliv bohyně. Vycházím z názoru, že jejich umění se zakládá na hlubokém křesťanském přesvědčení a za "božstvo" se samy rozhodně nepovažovaly a nepovažují. Označení bohyně berou jako hanlivé. Traduje se o nich, že dokáží nejen léčit pomocí léčivých bylin, ale také najít ztracené či ukradené věci nebo dobře poradit v partnerských problémech. Vyhledávány byly rovněž pro ochranu před uřknutím, na což se v minulých dobách hojně věřilo. Díky svým schopnostem byly v minulosti velmi často pronásledovány a pranýřovány nejen církevními hodnostáři, ale také vzdělanci a lékaři. Dokonce jsou známy i případy, kdy se vlastní děti zřekly matky – vědmy (bohyně), aby neohrozily svoji profesní kariéru. Na druhou stranu díky snaze vymítit tyto praktiky je v různých spisech zachováno mnoho informací o této činnosti.

Kněz Josef Hofer, který působil ve Starém Hrozenkově, ve svém spise z roku 1913 BOHYNĚ NA ŽÍTKOVÉ praví: " Je to malé hnízdečko ta Žítková, vlastně jsou to jen Kopanice, ale široko daleko známé. Vždyť zde bydlejí "bohyně", jež nejen umějí "léčit", nýbrž i vynajíti ukradené, začarované a nevyzpytatelné věci. Dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale též dovedou způsobiti a rozdmýchati, dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je též i rozlučovat. Žitkovou zná nejen prostý lid, nýbrž i inteligence. Zná ji celá Morava, Uhry, ba i Vídeň, Praha i Varšava. Denně, prosím, denně se u bohyň vystřídá i padesát osob, hledajících pomoc v různých záležitostech. K nim se utíkají bídáci v halenách, páni se zlatými řetězy, dámy v hedvábí, se závoji na tváři. K nim putují lidé zdaleka pěšky, k nim jedou páni a dámy v kočárech… .Od Prešpurka až po Budapešť, od Dunaje až k Tatrám, od Bojkovic až k Praze, od Hané až po Košice, od Varšavy až po Vídeň chodí sem lidé. Sedláci, řemeslníci, obchodníci, ba i židé sem chodí, aby si dali bohyňovat."

Zdroj: http://www.gajdosi.eu/moravske-kopanice/

Jiří Jilík: Žítkovské čarování

Ko konci roku 2013 vyšla kniha Žítkovské čarování, která vznikla spojením dvou dříve vydaných knih – Žítkovské bohyně (2005) a Žítkovské čarování (2006). Autor Jiří Jilík, fascinován moravskými Kopanicemi a setkáním s žítkovskou bohyní Irmou Gabrhelovou, nabízí čtenáři reálný obraz skutečného života bohyň z osady Žítková. Žítkovské čarování okouzlí čtenáře množstvím dobových fotografií zachycujících samotné bohyně a oblast Žítkové.

Jiří Jilík provází čtenáře po stopách lidové magie v Bílých Karpatech. Dává nahlédnout do života žítkovských bohyní a do dnes již zaniklého fenoménu, jehož kořeny sahají do pradávné minulosti. První část Žítkovského čarování pojednává o fenoménu žítkovských bohyní a jeho historii, představuje oblast Žítkové a objasňuje čtenářům, kdo byly bohyně a čím se zabývaly. Druhá část knihy je výběrem z tvorby autorů, kteří o bohyních psali dříve. Kromě vypravování o dobrých vědmách zde čtenář najde i zajímavé poznatky o již zaniklém světě moravských Kopanic.

Zdroj:http://svetyliteratury.cz/?p=1831

Kateřina Tučková: Žítkovské Bohyně

Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele – její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice…

Zdroj: http://www.katerina-tuckova.cz/Zitkovske-bohyne.html

Městské divadlo Zlín: Žítkovské bohyně

Nedaleký region Moravské Kopanice na pomezí Česka a Slovenska má svá dramatická tajemství. Doposud si v něm lidé uchovávají osobitý životní styl, který se vůbec nepodobá městskému. Román Kateřiny Tučkové probudil nezvyklý zájem o tento region. Upozornil nás na pozoruhodné ženy, o nichž se hovořilo pomalu už snad jen mezi pamětníky a historiky, na ženy schopné léčit, ale i uřknout a proklít, ženy spjaté co nejtěsněji s přírodou a pozoruhodnou magií, která má své kořeny v hlubokém dávnověku. Vpravila nás do dramatického příběhu, v němž se do odhalování minulosti žen, kterým se říkalo Bohyně, vrhá s největší posedlostí neteř jedné z nich, Dora Idesová. Čím více se dozvídá Dora Idesová o minulosti těchto žen, jako by se dozvídala více o sobě samé.

Zdroj: http://www.divadlozlin.cz/cs/program/inscenace/velky-sal/zitkovske-bohyne.html

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace